20/11

Prodloužený víkend (měla jsem firemní volno) je téměř za námi, už mi chbí jen vyfoukat vlasy a lehnout si. Bylo to krátký a navíc mě děsí, že se teď nemám už na co těšit, protože všechny volný dny už jsou vybraný a čekají mě jen Vánoce. Ale ještě mám pár dní dovolené, tak ta to jistí.

V týdnu se snad půjdeme podívat na jeden byt. Pořád jsem se chtěla osamostatnit, tak nějak už cítím tu potřebu. Ale, najednou když to přišlo, tak mám touhu couvnout. Prostě si najednou po 22 letech nedovedu představit že odejdu z domova, že denně neuvidím rodiče, bráchu, ale na druhou stranu si říkám že to naštěstí není daleko (asi cca 200m) takže kdykoliv můžu zaskočit nebo naopak. Ale tak nějak mě to prostě mrzí a mám z toho divný pocit. Jenže zase ta představa, že budu svým pánem, že snad konečně začnu žít a nebudu pořád jenom přežívat, že můj život bude muset mít nějakej řád, že se budu muset naučit hospodařit, že se s mužem konečně víc poznáme... to je prostě taky lákavý. Takže vlastně ani nevím co chci... asi to nechám běžet a ono to nějak dopadne... že jo?

A co vy, kdy jste se osamostatnili, na kdy to plánujete???

27/10

Dnešek (teď už vlastně včerejšek) byl dnem jedním z těch, kterejch by mohlo bejt víc.

Začalo to v práci kdy mi kolega se kterým jsem si vykala (jo bylo to trapný je o pár let starší, ale mladej, ale nějak nebyla příležitost a čim víc se to odsouvalo tim blbější to bylo) no, tak odedneška si jakože tykáme - konečně. Bylo to vtipný. Odcházim z práce a loučim se jako že hezkej prodlouženej víkend a on na mě "čůs" a pak ježiš vlastně nashle... no tak že to bylo blbý tak řikam že dobrý a v pohodě a že bysme si mohli tykat. No tak si tykáme. Jsem zvědavá v pondělí...

Pak jdu na bus a tam učitel AJ z jazykovky. Učí ve firmě kde dělam angličtinu, ale já zatim nechodim. Takže docela mazec. Tak sem s ním jela busem, jako rozuměla jsem mu ale nad odpověďma jsem musela hodně přemejšlet. Tak mě tak strašně štve že neumim dobře jazyk. A tím se chci prostě naučit...začít se učit... Musim a chci prostě!

No a večer jsem si po hoooooooooooooodně dlouhý době šla sednout se spolužačkama ze střední, byly jsme 4 co se tak víc bavily. A bylo to super, bez chyby. Řikala jsem si že se uvidíme asi po 4 letech, tak to bude blbý a naopak, bylo to super fakt! Tak vždycky pak lituju že takovách dní není víc a řikam si že si ty kamarády musim udržovat...

A tuhle jsem se rozhodla pro změnu, celkovou. Tak snad už mi to konečně výjde... přála bych si to moc...

16/10/2011

Dnes jsem se rozhodla opět začít psát.

Asi budu jen jedním z mnoha dalších blogů, ale mě je to jedno. Budu psát když budu chtí a o čem budu chtít a třeba se najde někdo koho to bude zajímat.

Chtěla bych psát o svých pocitech, o žiovtě o tom co mě baví. Nebudu zaměřená jen na určitý téma, ale prostě to bude o životě.
Můj život asi není nijak výjmečný, ale pořád je co zlepšovat a myslím, že už bylo na čase... ve všem.